KAM VYRAZIT? .................. no přece ZANOSEM

Přechod hlavního hřebene Západních Tater - srpen 2014

Je čtvrtek 31.7.2014 jelikož na víkend meteorologové zvěstují pěkné počasí kontaktuji Majkla s otázkou zda si najde čas na přechod Západních Tater neboli Roháčů. Zhruba mu přes mobil nastíním plán, se kterým bez dlouhého rozmýšlení souhlasí a máme domluveno. V pátek po práci vyrážíme. V pátek ráno se probouzím do deštivého dne. Pár telefonátů s Majklem, nějaké to ujišťování, že počasí mám objednané, zajištění potřebného pojištění, sbalení nejdůležitějších věcí a i přes stále se zhoršující počasí v 17:30 vyrážíme směr Zuberec – Slovensko.

Cesta je skvělá z ocelového nebe se valí hektolitry vody, se kterými úspěšně soupeří nejrychlejší cyklovač stěračů, zatím co my přeplouváme hraniční přechod ve Svrčinovci.  Vše se k lepšímu obrací už za tunelem v Čadci, kde pomalu ustává déšť a jak pokračujeme směrem na východ vykukují i sluneční paprsky. V Zuberci jsme kolem 20h a to už je příjemné polojasno bez známek deště. V kolibě JOSU si dáváme večeři a potom nasedáme do auta a míříme na parkoviště pod Spálenou dolinou kde máme v plánu přenocovat v autě.

Když míjíme muzeum plné stánků, karavanů a aut netušíme jaké překvapení nás čeká na parkovišti, se kterým máme výše zmíněné plány na přenocování. Se stmíváním dorážíme do cíle a v padající tmě vidíme, že ¾ parkoviště si zabírají železné konstrukce a další propriety nové právě budované sedačkové lanovky, ale místo na zaparkování se ještě najde. Jakmile zaparkujeme, objevuje se noční hlídač, dáváme se do řeči a nastiňujeme mu jaké máme plány v jeho revíru. Příjemný starší pán s tím nemá problém, ale naznačuje, že parkoviště několikrát za noc kontroluje i místní policie, které by jedno zaparkované auto bez zaplaceného parkovného mohlo vadit. Dává nám dobrou radu, abychom sjeli kousek níže k malému penzionu Šindelovec, kde by nám místní majitelka měla za malou úplatu dovolit na přilehlém parkovišti přečkat noc v autě. Přijíždíme, parkujeme a jdeme si dát pivko, aby se nám lépe usínalo. Sympatická obsluha už nese naši objednávku a my jí klademe náš dotaz. Dostáváme až překvapivě rychlou odpověď, že samozřejmě není problém. Na završení večera si dáme čučoredkovici a mizíme do našeho pokoje s názvem VW Passat. Majkl v kufru já na sedadle spolujezdce trávíme noc, při které mě vyrušuje pouze po půlnoci přijíždějící pár, který zvolil stejnou variantu ubytování jako my. Ráno se budím ještě před budíkem o půl 5. Letmý pohled na oblohu naznačuje že nám počasí vyjde podle plánu což je velice pozitivní zpráva. Po zdlouhavém převlékání a přípravách konečně v 5:20 vyrážíme směr parkoviště pod Spálenou. Odtud se po modré značce vydáváme Spáleným žlabem vzhůru. Cesta se klikatí lesem prudkým stoupáním bez zajímavějších výhledů. Výhledy se objevují, až když pásmo lesa přechází v kosodřevinu.

S krásnými výhledy přichází i o poznání méně krásnější pocit ve střevech, a jelikož se výše na hřebeni kosodřevina nevyskytuje, tak ač nerad využívám jejich posledních zákoutí k tomu, abych podřepnul.  Po úvodním prudkém stoupání nás konečně vítá palouček s lavičkou, který zvěstuje Predný Salatín 1624 m.n.m kde se jen lehce občerstvíme a pokračujeme dále, jelikož nás čeká ještě dlouhá cesta.

Pokračujeme příjemnou, klikatící se cestičkou skrz zbytky kosodřeviny směrem k vrcholu Brestová 1903 m.n.m na kterém se tyčí vrcholový kříž, který je ale asi 200m od hlavní trasy takže  k němu nepokračujeme. Poté co se pokocháme pohledem na hřeben Roháčů, měníme modrou značku za červenou a vydáváme se dolů do sedla Parichvost, které je o 50 výškových metrů níže. Ztracené metry opět rychle nabíráme prudkým stoupáním na „dvojvrchol“ Salatín 2047 m.n.m. ze kterého se naskýtá pohled na sjezdovku krčící se v Slatinské dolině a přilehlé parkoviště, ze kterého jsme ráno vyrazili. Dopřejeme si zde lehké občerstvení a poté pokračujeme sestupem ke známému úseku Skriniarky.

V počasí, které nám dnes velice přeje tento úsek není nikterak nebezpečný ani náročný, ale je pravda, že změna z dosavadního hliněného chodníčku je poznat a proto schováváme trekové hole, které by tady již mohly překážet. Při této krátké přestávce se nám naskýtá pohled na skupinu kamzíků prohánějících se na Salatínských svazích. V polovině tohoto úseku potkáváme Slovenský pár (což jsou první lidé, které dnes vidíme), který nás požádá, o vzpomínkové foto a po krátkém rozhovoru nám objasňují proč u muzea, které jsme včera projížděli, bylo tolik stánků a aut. Dnes se tam totiž koná jarmark, na který mají namířeno, takže hřeben plánují opustit v Baníkovském sedle a přesunout se na místní zábavu. Loučíme se a pokračujeme dále, procházíme místo jištěné řetězy, které se mohou hodit za zhoršených podmínek, ale ve slunečném a bezvětrném počasí jsou docela zbytečné a po chvíli stojíme na vrcholu Spálená 2083 m.n.m.  Z nevýrazného a rozlehlého vrcholu stojí zato výhled na krásně se lesknoucí Roháčská plesa. Dále naše cesta pokračuje hřebenem až pod úpatí skalnatého vrcholu. Tady jsou konečně zajímavé úseky a je třeba si hlídat značku, aby se člověk pokud nechce, zbytečně nedostal do složitějších úseků. Jeden úsek je zde jištěn řetězem, ale jelikož je terén nepřehledný někteří lidé ho minou, což ovšem neznamená žádný problém.

Po chvilce stojíme na vrcholu Pachoľa 2167 m.n.m, na kterém se nachází malý zabetonovaný kříž. Sestup do Baníkovského sedla, které se nachází o 127 výškových metrů níže, vede suťovým svahem značně odlišným od toho výstupového. V Baníkovském sedle se už naše cesta schází s dalšími turisty, kteří odpočívají po výstupu od Roháčských ples.  Po celou dobu už se budeme stále s někým potkávat, takže se loučíme se samotou, které jsme si doteď skvěle užívali. Na nic nečekáme a pokračujeme dále opět prudkým stoupáním. Na vrcholu Baníkov 2178 m.n.m stojíme v době kdy naše hodinky ukazují přesně 10h.

Na nejvyšším bodě dnešní tůry a také nejvyšším vrcholu hlavního hřebene Roháčů je už několik lidí a další přicházejí ze všech stran, proto jen krátká přestávka doplnění tekutin a taky něco málo do žaludku a pokračujeme. Během naší siesty dochází skupinka čtyř Slovenských čtyřicátníků a lehce posilněni slivovicí se dohadují, na jaký vrchol to vlastně vystoupili. Dva zastávají názor že se jedná o Baranec (který je hezky vidět naproti přes Žiárskou dolinu) další dva jim oponují s tím že je to přece Baníkov, pravdu nalézají až díky rozcestníku, který se na vrcholu nachází. Opouštíme rychle vrchol a vyrážíme nejexponovanějším terénem dnešního treku směr Hrubá kopa, abychom se vyhli ucpávce, která hrozí při pohledu na množství lidí na vrcholu. Zde je již terén mírně složitější a méně zkušení turisté zde mohou mít trošku problémy, ale i tak se to dá za dobrého počasí zvládnout, jelikož v mnohých úsecích je možnost trošku sejít ze značky a obejít obtížnější úsek po vyšlapaném chodníčku ve svahu. Zkušenějším ovšem doporučuji držet se hřebene a užít si naplno tento krásný terén.

Po skalnatém Baníkovu a exponovaném hřebínku, přichází na řadu stoupání na travnatý vrchol      Hrubá kopa 2166 m.n.m ze kterého jsou krásné výhledy do všech stran. Zde se příliš nezdržujeme a pokračujeme na „trojvrchol“ Tri kopy 2136 m.n.m kde si zase trošku užijeme exponovaných míst a řetězů. Zde potkáváme opět větší množství lidí a tím pádem se náš postup značně zpomalí.

Díky tomu máme čas vychutnat si pohled na Roháčská plesa a taky na Žiárskou chatu krčící se v stejnojmené dolině. To už se ale pomaličku blížíme do Smutného sedla kde je zase větší koncentrace lidí, takže při sestupu si uděláme krátkou přestávku na doplnění energie abychom se potom nemuseli mačkat v sedle.

Odtud máme krásný výhled na typické vrcholy Roháčů, podle kterých tato oblast dostala své jméno a to Plačlivé a Ostrý Roháč, v levo je vidět ještě travnatý Volovec. Po krátké pauze procházíme Smutné sedlo 1965 m.n.m a pokračujeme po hřebeni pohodovým terénem, míjíme množství kamenných mužíku a pomalu začínáme stoupat. Pokud se držíte hřebene tak si užijete skalnatého terénu kde je zapotřebí nesčetněkrát použít k postupu ruce.

Méně zdatní turisté si výstup mohou zjednodušit traverzem svahu a výstupem od Žiárského sedla kde je suťový chodník o poznání jednodušší. Po dobré půlhodině zdoláváme poslední úsek a stojíme na vrcholu Plačlivé 2125 m.n.m. Jelikož je nahoře přelidněno tak po chvilce sestupujem směrem do Žiárského sedla, po pár metrech stáčíme vlevo a držíme se stále červené značky která míří přes Roháčské sedlo na Ostrý Roháč. Ze sedla se stoupá terénem podobným jako na Plačlivé. Těsně před vrcholem je potřeba překonat krátké řetězy a už stojíme na vrcholu Ostrý Roháč 2087 m.n.m. Odtud můžeme pozorovat jak severozápadní svahy prudce spadají do Smutné doliny a pod východním úbočím se v Jamnické dolině lesknou Horné a Dolné Jamnické pleso. Sestup do Jamnického sedla je nejspíš nejobtížnějším úsekem a jelikož se v tomto úseku setkávají klesající a stoupající skupiny tak se mohou vytvořit docela velké ucpávky.        

My jsme v tomto úseku potkali čtveřici Polských turistek, kterým bylo od 69-74 let a i přes pomalejší tempo si s tímto usekem zkušeně poradily a přitom ostatním vysvětlovaly jak se udržujou ve formě. My jsme raději zvolili sestup mimo řetězy abychom se vyhnuli dlouhému čekání na vrcholu.

Tento sestup byl poslední exponovaný úsek, takže v sedle opět přicházejí na řadu trekové hole. Díky nim volíme docela svižné tempo a na zelený vrchol Volovec 2063 m.n.m dorážíme za 10minut a nahoře řádně vydýcháváme a dopíjíme poslední zbytky vody z camelbaku. Na vrcholu Volovce se spojují 3 hřebeny. Od jihozápadu hlavní hřeben Roháčů na východ hřeben Liptovských Tater a na sever rozsocha Rákoně. Volovec patří mezi nejsnáze dostupné dvoutisícovky v celých Tatrách, čemuž také odpovídá velké množství turistů hlavně Polských. Za dobré viditelnosti jde na východě pozorovat štíty Vysokých Tater s dominantním Kriváněm a na západ je krásný výhled na hřeben Roháčů. Z Volovce rychle sestupujeme přes Rákoň 1876 m.n.m do sedla Zábrať 1690 m.n.m.

Zde se rozhodujeme zda pokračovat hřebenem po žluté značce a nebo se vydat prudce dolů po zeleném značení k Ťatliakově chatě.

Z důvodu nastupující žízně a prázdných velbloudích vacích volíme nejkratší cestu k chatě. Sestupujeme prudkými serpentinami, ale jelikož volíme svižné tempo jsme zachvilku u Ťatliakovy chaty 1393 m.n.m kde je ovšem tolik lidí že na pivo čekáme více než půl hodiny. O to víc si ho potom vychutnáváme a se svlaženými hrdly vyrážíme již po asfaltu dolů směr Zverovka. Jelikož je cesta nezáživná a vleče se tak volíme rychlejší tempo a za 40 minut přicházíme k místu kde jsme nocovali. Z auta bereme čisté věci a míříme k blízkému potoku se trochu opláchnout a převléknout, voda je ledová, ale to je přesně to co naše unavené nohy potřebují. Po výborném osvěžení a lehkém houbaření cestou zpět, usedáme na zahrádku penzionu Šindelovec, probíráme zážitky z dnešního dne a vychutnáváme si výborné halušky. Poté nasedáme do auta a vyrážíme příjemně unaveni a s vyčištěnou hlavou domů směr Třinec.

Závěrem jen dodám, že celá trasa měla kolem 26 kilometrů, během kterých jsme nastoupali přibližně 2100m a s přestávkama nám zabrala necelých 12 hodin.