KAM VYRAZIT? .................. no přece ZANOSEM

                                                                       Zimní RYSY 2017

I když se nám letos chladné zimní počasí protáhlo minimálně až do poloviny jara a nejen lidé, ale i zvířata a rostliny z toho byly mírně řečeno hodně v šoku, léto se nám nezadržitelně blíží a skoro každý (nebo alespoň já určitě) už pomalu začíná usilovně myslet a plánovat letní dovču, která nás s Honzou čeká zase uprostřed července a nečekaně bude zase z velké části v horách. O tom ale až někdy v dalším článku 

Odpolední parné dny mě naopak paradoxně ve vzpomínkách „hází“ zpět do zimního období, a proto jsem se rozhodla ve zkratce popsat nepopsatelné – nádherný výlet na Rysy.

Celá akce byla naplánována jednak s cílem si užít krásné hory, výhledy a zimní přírodu a druhak také přímo pro mě, abych si vyzkoušela chůzi v mačkách a práci s cepínem – výstupová trasa z polské strany je totiž opravdu výživná! O cestě jsme se bavili už koncem roku s tím, že nás nic netlačí a rozhodneme se tedy na poslední chvíli, až budou ideální podmínky k výstupu.

Zároveň jsme se dohodli na tom, že nechceme zbytečně spěchat a jet „naotočku“, ale ideálně už v neděli vyjet, pohodovým procházkovým tempem dojít 8km k chatě u Morskiego oka, kde si předem objednáme ubytování a ráno za úsvitu vyrazíme směr vrchol. Jak jsme naplánovali, tak jsme i učinili. Počasí nám vyšlo ukázkové, drobné neshody s kontrolkou oleje v autě jsme vyřešili na nejbližší benzínové pumpě dolitím této nezbytné kapaliny a jelo se dál. Po zaparkování a nasazení krosen jsme už po pár krocích zjistili, že jdeme těžce „proti proudu“. Naproti nám se totiž téměř doslova valily davy nedělních turistů a my se bavili pozorováním kontrastu výstroje těchto jedinců. Dalo se zde vidět opravdu všelicos, od vystajlovaných dam v děravých riflích a upnutých bundičkách nad ledvinami, až po od paty po uši v pěti vrstvách a péřovce navrch navlečených bláznech, kteří se podle mě museli roztopit, ještě než sešli k autu. Ještě víc než outfit naprotijdoucích mě zaráželo jejich množství a tedy faktická kapacita chaty, protože s drobnou nadsázkou můžu říct, že pocitově bych počet turistů odhadovala na stovky!

Když jsme dorazili k chatě my, většina lidí už byla na cestě dolů a i pár posledních návštěvníků v restauraci se už chystalo k odchodu. Ideální stav. Zašli jsme se tedy nahoru ubytovat, pozitivně zhodnotili útulný minipokojíček, trochu povybalovali věci a šli si dát do restaurace taky něco dobrého na zub. Takhle vylidněná chata působila hrozně příjemným dojmem, v rohu stál ještě pořád vánoční strom a vůbec to bylo strašně pohodové místo. Po jídle jsme se rozhodli zajít se podívat ven na krásně čistou, hvězdami posetou oblohu a udělat pár nočních fotek. Po půl hodince už nám mrzly uši i konečky prsů, takže jsme to zabalili a před spaním si ještě objednali hrnek horkého kakaa. Mňam. Kolem deváté hodiny jsme se přesunuli do pokoje, pečlivě si nachystali na ráno všechny věci, já se naučila nazouvat mačky, ať se ráno zbytečně nezdržujeme a hurá na kutě.

Budíček jsme si dali na pátou hodinu ranní, a i když za normálních okolností tuto dobu dost těžce nedávám, tak představa, že je pondělí ráno a já nejdu do práce, ale vstříc novým zážitkům a krásnému dni v horách mě nakopla k alespoň relativně přijatelné rychlosti oblékání a následné chůze přes zamrzlé jezero k prvnímu stoupání. Zde už vyhodnocujeme, že je sice hodně pod nulou, ale že i po rovině už nám začíná být docela teplo, takže bundy můžou dolů (čti do batohu) a my už dále pokračujeme pouze v mikině. Na začátku volíme svižné tempo a u Czerneho Stawu se ocitáme během pár minut. Tady už ale přestává všechna sranda a já nevěřícně koukám nahoru s pocitem, že fakt netuším, jak dlouho mi může trvat se tak vysoko vyškrábat a nedej bože, jak se pak dostanu dolů.

Klasicky se ale snažím tyto myšlenky zahnat, protože to bych taky nikdy nikam nemusela dojít a soustředím se raději na menší cíle jako „teď musím bez zastavení jít až tam k tomu velkému kameni“, „tady půjdu svižnějším tempem až k támhletomu převisu“ atd. Tahle metoda se mi vždycky osvědčí a rozdělení velkého úseku na několik dílčích mé psychice hodně pomůže a postup se zdá být mnohem reálnější, a hlavně je i rychlejšíJ. Honza už mě má taky přecejen dobře přečtenou a nejlíp ví, že nějaké extra hecování mi na tempu ani náladě nepřidá, takže mě podporuje povzbudivou pochvalou a já se o to víc snažím postupovat co nejrychleji nahoru. Svah se začíná čím dál více zvedat, až konečně asi v polovině cesty začínám opravdu chápat, k čemu u maček existují přední hroty a že cepín je opravdu dobrá věc. Aby člověk postupoval co nejrychleji a nejbezpečněji je dobré tyto dvě věci vyváženě kombinovat, což osobně přiznávám mi úplně stoprocentně nešlo a větší spolehlivost ve mně vzbuzoval rozhodně cepín, což se projevilo především u sestupu, kdy jsem bez prověření, že cepín stoprocentně drží, nechtěla udělat ani krok dolů. Nahoru se každopádně šlo parádně a utíkalo mi to až překvapivě rychle. Ani nevím jak, a už jsme byli nahoře.

Sice mi tu radost z rychlého výstupu trochu kazily právě úvahy, zda pro mě nebude muset TOPR posílat vrtulník, ale snažila jsem se tyto černé myšlenky zahnat a na takové „blbosti“ jako je sestup zatím nemyslet . A výhledy tam byly opravdu parádní! Pohled na vrcholy tatranských štítů mě snad nikdy nemůže omrzet, k tomu ještě v tomto zimním období, které pro mé dosavadní návštěvy Tater nebylo úplně tradiční.

Půlhodinka na vrcholku utekla jako nic, zhltli jsme sváču, zapili to teplým čajem, pocvakali nějaké ty fotky a už byl čas na ten obávaný sestup začít pomalu pomýšlet. Nebudu hrdinně tvrdit, že cesta dolů byla nakonec v pohodě, protože úplně tak to nebylo a i když se nic zásadního nestalo, tak nemůžu tvrdit, že bych si ji úplně užila. Já ty výšky prostě nějak nemusímJ. I když se to časem a „odklesanými“ metry zlepšuje, pořád to není ono a má rychlost sestupu se často téměř blíží rychlosti výstupu nahoru, což je minimálně neobvyklé. Každopádně ale slibuju, že to budu pilovat dál a jednou si takovéto terény pofičím jako kamzík 

Po úspěšném sestupu jsme se vrátili do „naší“ chaty, objednali si teplé jídlo a čaj a pořádně se najedli a nabrali síly.

Poté jsme se už vydali zpět k autu, abychom ještě ten den dojeli v rozumnou dobu domů a ráno mohli plni nových zážitků a načerpané energie vyrazit do práce. Závěrem musím říct, že to byl opravdu skvělý zážitek a jsem přesvědčená o tom, že si tento výlet ještě nejednou zopakujeme, dost možná hned příští sezonu.